Autor: Christopher Paolini
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 672
Žánr: fantasy
Anotace:
Neuplynulo mnoho času od doby, kdy byl Eragon pouhým klukem z chudé farmy a Safira jen modrým kamenem ležícím v hlubokém lese. Nyní se situace změnila. Eragon je dračí jezdec a zabiják stínů a Safira mocný drak, který spolu se svým jezdcem letí vstříc k definitivnímu vítězství nebo záhubě.
Osud celé země spočívá na jejich bedrech. Životy tisíců lidí závisí na tom, jak si v poslední bitvě povedou. Celé dlouhé měsíce výcviků i bitev mohou všem přinést naději a život, ale stejně tak i bezednou propast ztráty, smrti a zatracení. Ten nejtěžší zápas je stále ještě čeká. Galbatorix. Budou muset najít veškerou sílu k tomu, aby svedli tuto poslední bitvu. Jestli tentokrát neuspějí, je vše navždy ztraceno. Další šance už nebude.
Eragon a Safira spolu dokázali dojít dál, než se kdokoliv odvážil vůbec doufat. Ale teď musí svrhnout zlého krále z jeho trůnu, zbavit násilím zmítanou zemi tyrana a nastolit v Alagaesii znovu právo a řád.
Není velká šance, že se jim to podaří. A pokud ano, jakou cenu budou muset zaplatit?
Slyšeli jste už někdy o Odkazu dračích jezdců? Ne, tak to byste měli okamžitě změnit! Tato kniha je totiž považována za klasiku fantasy žánru. Takže byste se, pokud jste ještě tuto sérii nečetli a fantasy stejně jako já naprosto zbožňujete, měli na tuto sérii vrhnout ( nebo aspoň na první díl a druhý díl) co nejdříve...
A o čem že tato série je? Tato série vypráví o jednom obyčejném chlapci z malé vesničky v Carvahallu v Dračích horách, kterému se při jednom lovu stala věc, která mu navždy změnila život. Přestože má série čtyři díly, já vám můžu doporučit pouze dva. První dva díly byly výborné, v dalších dílech už se autor neubránil nudných pasáží a celkově mě další dva díly zaujaly mnohem méně. O tom také svědčí fakt, že už tuto recenzi píšu pomalu čtrnáct dní... :/
Ale teď už přejděme k recenzi čtvrtého dílu této série - Inheritanci...
Abych řekla pravdu, byla jsem po třetím dílu ,,trošku´´ zklamaná a dokonce jsem i malou chvíli uvažovala, zda vůbec poslední díl číst. Ano, Brisingr mě opravdu hodně zklamal, byl nudný a kromě eldunarí se v celém díle vlastně nic podstatného nestalo. :-/ Později jsem pak ale zvážila všechna pro a proti a rozhodla jsem se ve čtení pokračovat. Asi jsem doufala, že Paolini na finále série ještě pořádně zapracuje, vynechá nudné pasáže, někdy zase některé věci více rozepíše a udělá z posledního dílo famózní finále.Bohužel se tak nestalo a já byla hodně zklamaná, když jsem tento díl dočetla. Vůbec to totiž nedopadlo tak, jak si většina z nás představovalo...Obálka je myslím docela pěkná. Na rozdíl od draka na Brisingru, který měl pohled spíše varovný, který by nám jakoby říkal : ,, Na mě si ještě dejte pozor!´´ má tento drak takový krásný, hravý a něžný pohled a pro mě také pohled naprosto okouzlující a neodolatelný. Navíc už jde podle obálky poznat, že je to drak čerstvě vylíhnutý a maličký, což samozřejmě všechny čtenáře této série naláká ke čtení ještě více.
Pokud jste sérii četli, myslím, že tušíte, co by se mohlo v tomto dílu odehrávat. Ano, máte pravdu. Konečně se Eragon postavil tváří v tvář Galbatorixovi a Šruikanovi .Taky jste se tak těšili na to jak to celé dopadne a jestli opravdu dokáže Eragon Galbatorixe porazit? Já se teda rozhodně moc těšila a přestože jsem čekala, že bude jejich bitva poněkud delší a rozvedenější, myslím, že to stejně byl jeden z nejlepších momentů celé knihy.
Z hlediska kompozice, je kniha stejně jako v předešlých dílech, rozdělena na kapitolky, které popisují dění v Algaesii z několika různých pohledů. Musím říct, že i když mám obvykle Roranův pohled opravdu ráda, v tomto dílu mě už všechna ta válečná strategie a technika unavovala a nudila, a strašně jsem se těšila, kdy už jeho kapitola skončí. Oproti tomu pohled Nasuady byl naprosto geniální. Nasuadu mám díl od dílu raději a v tomto dílu to opět potvrdila. Byla tak statečná, moudrá, milující a laskavá, že ji člověk snad ani nemůže nemít rád...No a pohled Eragona? Ten byl úžasný jako vždy. Přece jen je Eragon hlavním hrdinou celé série a proto je jeho pohled vždy nejzajímavější...
Většina postav se během této série opravdu hodně změnila - což je samozřejmě dobře. Všichni tak nějak dospěli nebo prostě nějak jinak utřídili své životní hodnoty. A kdo se podle mě změnil nejvíce? Jsem si jistá, že Arya. Arya už totiž není ten uzavřený trápící se introvert, ale krásná otevřená a milující žena. Vztahu Arya a Eragon jsem fandila celou sérii a abych řekla pravdu Paolini mě opravdu tímto zakončením neuvěřitelně naštval. Já tak nesnáším otevřené konce!!!
Naštěstí, že je v této knize také skvělá, milující přítelkyně- Safira, která je schopna pro svého úžasného jezdce udělat cokoli. Její láska k němu je opravdu obrovská, a proto by klidně položila život, jen aby ho zachránila. Myslím, že přátelství Eragona se Safirou by měl být vzorem i pro některá lidská přátelství, protože spousta lidí tuto životní hodnotu docela podceňuje a ke svým přátelům se nechová tak, jak by si bývali byli zasloužili. Ale já doufám, že vy, kteří mou recenzi čtete, takoví nejste a chováte se ke svým přátelům hezky. Já bohužel znám pár lidí, kteří se tak nechovají a upřímně, lituji je. Ještě chudáci neví, co vůbec znamená pravé přátelství...
Už v recenzi na první díl jsem vám psala, jak jsem si oblíbila Murtagha. Ano, zklamalo mě, že to byl on, kdo Eragona zradil, ale stejně ho měla a mám moc ráda. Navíc za to, že musel sloužit Galbatorixovi ani nemohl, a snažil se udělat cokoli, aby tomu zabránil. Myslím, že to měl v životě opravdu těžké a proto by si podle mého názoru opravdu zasloužil někoho, kdo by ho celým svým srdcem miloval ( kromě Trna samozřejmě).
SPOILER Právě proto nejsem vůbec spokojená s tím, jak nakonec jejich pár dopadl. Proč proboha nemohl zůstat aspoň jeden ( Eragon nebo Murtagh) se svou drahou polovičkou? A proč vlastně celá kniha skončila tak otevřeně a neuzavřeně? Já teda otevřené konce nesnáším a věřím, že vy na tom nebudete jinak...
Víte co mě opravdu překvapilo? Chování Galbatorice ( aspoň zpočátku). Asi jsem ho čekala nějakého krutějšího, horšího, přísnějšího... Já nevím, ale to jak se choval na začátku mě dost překvapilo. Chápu, že když člověk potřebuje spojence asi se k němu chová co nejuctivěji, ale toto bylo nad mé lidské chápání. Později už byl sice vykreslen jen v těch nejhorších vlastnostech, ale zpočátku jakoby to ani nebyl Galbatorix. Choval se tak nějak normálně a docela i rozumně.Ano, jeho názory byly fakt podivné, ale... Prostě jsem si ho představovala úplně jinak, ale to se u knížek stává často...
Další určitě pozitivní věcí je ručně malovaná mapka země na začátku a slovníček na konci, ale o těch jsem se už zmiňovala mockrát, proto to pro vás určitě není žádným překvapením.
Bohužel, ale musím říct, že kromě postav a již dříve zmíněných věcí se mi toho na knize moc nelíbilo. Strašně mě například mrzelo a štvalo to hrozné natahování zbytečnými nudnými scénami, které stejně nebyly nikterak zvlášť důležité. Možná by si člověk řekl, že je to u této série normální a že si na to čtenář za tu dobu určitě zvykne, ale já si na to teda nezvykla. Bohužel by totiž bylo mnohem lepší, kdyby tato kniha neměla téměř 700 stránek nudného obsahu, ale raději 300 stran, kde by se pořád dělo něco zajímavého a od kterých by se člověk ani nemohl odtrhnout. Takhle by se asi ani nic nestalo, kdybyste několik stránek úplně přeskočili. I když to já tedy nikdy nedělám!! Ano, zpočátku jsem byla přírodou Algaesie opravdu uchvácena, ale nyní už mám těch neustálých nudných popisů desítek měst opravdu dost!
Několikrát už jsem zmínila rozvleklost Paoliniho románu. Spousta scén byla opravdu zbytečná a nudná. Na druhou stranu si ale myslím, že Paolini není vůbec špatným spisovatelem, jeho jazyk je výstižný a jasný a celkově není jeho styl vůbec špatný. Teda až na tu strašnou rozvleklost vyjadřování. Já se třeba považuji docela za trpělivého člověka, ale myslím si, co je moc, to je moc a věřte mi, toto moc opravdu je.
Christopher je ale ještě mladý, a proto má ještě dost prostoru na sobě pořádně zapracovat. Já osobně doufám, že se k Algeasii ještě někdy vrátí, myslím si totiž, že by byla škoda, tak rozpracovaný příběh opustit. Doufám ale, že se z Brisingru a Inheritance poučí a bude se snažit psát maličko výstižněji a ne tak rozvlekle. Slyšela jsem ale, že snad píše nějaké sci-fi, tak nevím, jestli se vůbec k ODJ a Algaesii ještě někdy vrátí... Ať tak či onak, přeji mu, ať se mu nejen v jeho spisovatelské kariéře daří a má spoustu čtenářů...
Ukázka z knihy:
Pokud mluví pravdu, řekl Eragon Safiře, mohli by nám být kočkodlaci nesmírně užiteční.
Pak se Nasuada zeptala: „A co požadujete od nás výměnou za vaši pomoc, králi Půltlapo?“ Letmo pohlédla na Eragona, usmála se a potom dodala: „Můžeme vám nabídnout tolik smetany, kolik si budete přát, ale mimo to jsou naše zdroje omezené. Pokud vaši bojovníci očekávají, že dostanou zaplaceno za své strádání, obávám se, že budou velice zklamaní.“
„Smetana je pro koťata a zlato nás nijak nezajímá,“ opáčil Grimrr. Během řeči zvedl pravou ruku a ospalým pohledem si prohlížel nehty.
Hodnocení: 67%
Žádné komentáře:
Okomentovat